Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mirda na procházce:

Včera - t.j. 2.1. u náís byla na návštěvě jedna moc hodná slečna (nebo paní? Ale to je asi Mirdovi jedno) a půjčila si u nás pejska Mirdu a moc pěkně se spolu prošli. Mirda ještě dnes děkuje a že by šel dneska znova... :-D

Foto z prochajdy:

Obrazek

Dopisy od spokojených páníčků:


Dobrý den,

 

v únoru 2 008 přibyla do naší rodiny psí slečna Julinka. Je to krásná fenečka, která nezkazí žádnou legraci, ale vezmu vše popořádku.

 

Před třemi lety, když jsme s přítelem začali spolu bydlet, jsme si pořídili z pražského útulku pejska Ronýska. Byl to jezevčíček na delších nožičkách,  od pohledu trošku komičtější pejsek, ale vzhledem k tomu, že měl přibližně 12 let, stal se hlavou rodiny. Ronýskovi trvalo půl roku, než se dokázal adaptovat. Prošel operací zoubků, která nebyla lehká. Ronýsek byl ale na svůj věk abnormálně živý pejsek, navštívil s námi několikrát Krkonoše a mohu s čistým svědomím říci, že skupinu vždy statečně vedl.

 

Po dvou a půl letech našeho soužití ale začal Ronýsek ztrácet náladu a bohužel vše došlo tak daleko, že jsme mu museli nechat dát na konci prosince 2 007 injekci. Zesenilněl nám a už nevěděl o světě.

 

Ještě za jeho života jsme pořídili  štěňátko - pudlici Báru. Barunka nám pomohla překlenout složité období Ronýskovi nemoci i smrti. Bylo jí ale také smutno. Rozhodli jsme se tedy pořídit jí psí kamarádku. Protože jezdíme do útulku v Dobranově s piškotky a mlékem, volba byla jasná. A tak jsme si, jednoho nedělního odpoledne, přivezli Julinku.

 

Julinka je střední čistokrevný oříšek. Na vodítku ze začátku vůbec nechodila, jen se plazila. Všeho se bála, venku nečurala, jen se vylekaně choulila. V té době bylo Julince půl až tři čtvrtě roku. Opravdu to šlo ztuha, ale postupem času, se Julinka uvolnila a začala nám věřit. Je pro ni velmi důležitý fyzický kontakt, ráda se mazlí. Také jsme ji ostříhali a lidé se mě na ulici ptají, co to máme za plemeno J

 

S Barunkou se také brzo skamarádila, holky se rády přetahují o hračku, spinkají vedle sebe a jsou dokonalá dvojka. Před dvěma týdny jsme začali chodit s holkama navolno do Prokopského údolí, což jim svědčí. Vždy potkáme alespoň jednoho psího kamaráda, kterého je potřeba pozdravit, a řádně očuchat J

 

Jsme velice rádi, že obě holky máme. Jsou jako naše dvě děti. Momentálně nás čeká stěhování do baráčku, kde budou mít holky k dispozici menší zahradu, což jim bude vyhovovat maximálně.

A máme tu  spoustu krásných fotek z nového domova fenky :

ObrazekObrazek
Obrazek Obrazek
Obrazek Obrazek
Obrazek Obrazek
Obrazek Obrazek
Obrazek Obrazek

Obrazek



 

 


 

Dnes, 24.3. 2008, nám přišel moc milý a velmi potěšující dopis od páníčku adoptované fenečky:



Dobrý den,



v lednu jsme si s přítelem u Vás vzali fenku, dali jsme ji jméno Rita. Je to náš mazel, rychle se učí a poslouchá, zatím ne vždy ale to se naučí. Má se moc dobře. Posílám fotečku z doby, kdy jsme si jí přivezli,  teď je mnohem větší.

Občas s námi hajá v posteli, jsem teď těhotná a asi to cítí a pořád si lehá ke mně. Na to že ji máme chviličku, umí sedni, lehni, dej pac a když jsme na procházce umí i k noze… ale to pokud jsme sami. Ve společnosti více lidí se předvádí a moc neposlouchá…



Přejeme malé-velké Ritušce, aby svým páníčkům i nadále dělala radost!





Příběh Kubíka a Matýska

Starý pán seděl smutně na posteli a přemýšlel, jak zase dnešní den přežije. Nejhorší pro něj byly rána. Cítil naprostou nezměrnou úzkost z toho, jak se hodiny povlečou, jak nádobí po snídani umyje moc rychle a oběd uvaří za půl hodiny. Co proboha má dělat celý ten zbytek času?  Čas na světě bez Boženky byl velmi vleklý. Už to bude měsíc, co ji samotnou, samotinkou pustil na procházku do parku a ona se nevrátila. Usnul po vydatném obědě a probral ho až telefon z nemocnice, aby přijel. Jeho ruka na bílé posteli byla ještě teplá, ale dušička už odešla za duhový most.

Utřel si zvlhlé oči a vysmrkal se do kapesníku, který ještě žehlila ona. Znova mu vytryskly slzy. Lehl si zpátky do postele a  věděl, že už nevstane. Už nechce, chce jít za svým srdcem.  Těšil sem, jak se zase potkají, jak už ho nikdy nebude trápit bolavé koleno a ona se zase bude smát, jako před pár týdny. Udělalo se mu líp.  Už našel smysl….života? Ano, počká v posteli, dokud nebude moci za ní.Obrazek

Z přemýšlení ho vytrhl zvonek u dveří. Napřed nad ním mávl rukou, ale zvonek ho svým pronikavým zvukem tak rozptyloval, že se posadil, obul ošlapané pantofle a otevřel. Byla tam paní Králová, jeho sousedka.

„Dobrý den, omlouvám se, že vás takhle ruším, …ale zítra nastupuji na tu operaci a  Matěj s Kubíkem by museli do útulku… já vím, že jste měli s nebožkou  taky pejska…víte je mi to trapný to po vás chtít, ale mělo by to být jen na 14 dní. Omlouvám se, že jsem se vás nezeptala dřív, ale měl ho hlídat syn…Včera mi ale oznámil, že se o mé čokly starat rozhodně nebude….“

„Pani  Králová…já nemůžu, víte…opravdu to nejde. Já už to s psíkama neumím a …no, nezlobte se.“ Stařičké paní vytryskly slzy, dneska je to nějaký ubrečený den, pomyslel si.

„Prosím vás neplakejte. Pojďte dál, uvařím vám kafe. Hlavně už neplačte.“

 A tak se stalo, že nad voňavou meltou s mlékem a sušenkami z koloniálu v domě, slíbil pan Vondruška, že se o pejsky postará. Nedokázal přejít uplakané oči hodné pani Králové. Ještě týž večer se mu v kuchyni objevily dvě mističky s granulkami a jedna plná čisté vody. Byl nervozní, ale cítil cosi, co by nikdy před nikým neřekl. On se vlastně těšil! Najednou mu došlo, že příštích pár dní bude užitečný, někomu moc pomůže.

Pani Králová ještě ráno pomaloučku obešla blok, a pak se dlouho loučila s černými chlupáči před jeho dveřmi. Matěj už toho moc neviděl, ale ty slané kapičky z její tváře slízl rád. Tušil sice nějakou nejistotu v paniččině hlase, ale věřil jí.

Panu Vondruškovi najednou plynuly dny jako o závod, vstával ráno a velmi časně díky studenému čumáčku na své tváři. Zamiloval si tyhle Kubovy pusinky a cítil, že paní Královou zastupuje velmi pečlivě. Jak ubíhal čas, blížil se den, kdy se měla panička psíkům vrátit. Bylo mu z toho čím dál víc smutno, ale dospěl k jednomu rozhodnutí. Až pani Králové pejsky vrátí, zajde do útulku a vysvobodí nějakého něťastlivce, co má sice čtyři nohy, ale taky už se mu dny vlečou a  ráno se mu nechce pro samý stesk vstávat.  Bál se sice, že neznámého psíka nezvládne, že může mít nejistou minulost, ale věděl, že to udělat musí. Pro sebe i pro něj.

Den návratu uplynul, byl již večer a panička nikde. Vzal Matěje s Kubíkem ještě na poslední procházku, než se koukne na večerní zprávy, ale paní Králová stále nikde.

Vzbudil ho ráno studená hubička, zjistil, že je ještě v košili od včerejška a spí v ušáku u televize. Vzal kluky do ranního šera vyčůrat a zatím se rozhodl, že po snídani zajde do nemocnice. Paní Králové se asi přidaly nějaké komplikace  a vrátí se později. Jemu ale docházely granulky a nevěděl, jaký druh jim panička kupovala.

V nemocnici ho nečekaly dobré zprávy. Cítil se špatně už když tam vešel, ale přičítal to stále čerstvým vzpomínkám na Boženku a její konec. Podařilo se mu přemluvit personál, aby se dostal alespoň ke strohé informaci, že paní Králová bohužel umřela na pooperační embolii.

ObrazekAni nevěděl, jak došel domů, nevnímal velké vítací olizování Kubíka a Matýskovo mazlení o jeho nohy. Sedl si do křesla a zamyšleně koukal pře sebe. Probralo ho až šťouchnutí mokrého nosu do jeho dlaně, psíci nechápali, proč je tentokrát jejich nový pán nechce pohladit.

Nový pán. Ano pomalu mu to docházelo. Nedá se nic dělat. Pani Králové už nepomůže a určitě by byla moc ráda, kdyby se jejím miláčkům nic nestalo. Mechanicky vzal dvě vodítka a pytlíček se zbytkem granulí, peněženku a šel se zeptat do zverimexu na náměstí, jestli by nepoznali jejich výrobce.

Tak plynuly měsíce a pak i roky. Život pana Vondrušky se točil kolem jeho psích kamarádů.  Miloval společné procházky i večery, kdy v tichosti spolu seděli a on každou rukou drbal jinou kamarádovu hlavu. Cítil ale, že slábne. Tušil, že snad brzo konečně uvidí Boženku, na kterou každé ráno myslíval. Zatím to ale chtěl ještě oddálit, aby patnáctiletý Matěj a desetiletý Kubík nemuseli tam, kam je nechtěla dát ani pani Králová – do útulku.

 

Policie po několikerém dotazu bez odezvy vyrazila dveře a našla na posteli bílého a vyhublého pána, který měl z každé strany jedno černé chlupaté klubíčko. Člověk byl ještě živý, ale záchranáři konstatovali velkou dehydrataci a slabé srdíčko. Odvezli ho a klubíčka osiřela. Po hodině ale jejich bezradnosti učinil přítrž mladý strážník, co je klidně pohladil a povídá: Tak poďte , dědulové, musíme jít. Čeká na vás banda kamarádů, já vím, že se vám nechce, ale tady zůstat nemůžete…

 

Kuba s Matějem jsou na sobě velmi fixováni, najde se človíček, co by jim po nelehkém osudu umožnil příjemně dožít? Kubík už je úplně slepý, moc toho neujde, ale za klid pohodlíčko by dal duši. Slepoty se bát nemusíte, pes má důležitější smysly než zrak a stále stejnou trasou procházek nabude jistoty. Nenechte je umřít na neútulných dlaždicích, oni milují teploučko a pohodlí. Moc děkuji za ně, za oba, kluky jedny ušatý.

Obrazek

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA